Život "potom"? - text od neznámého amerického autora

Stalo se, že v jednom lůně byla počata dvojčata, dva bratři. Plynuly týdny a chlapci rostli. Jak se vyvíjelo jejich vědomí, rostla i jejich radost:" Pověz mi, není to nádhera, že jsme byli počati ? Není to krásné, že žijeme ?"

   Dvojčata potom začala objevovat svět kolem sebe. Když našla pupeční šňůru, která je spojovala s jejich matkou a živila je, rozezpívala se radostí: " Láska naší matky je tak velká, že se s námi dělí o svůj život !"

   Když se ale z týdnů staly měsíce, dvojčata si náhle všimla, jak velice se změnila.

"Co to znamená?" zeptal se první chlapec. "To znamená," odpověděl druhý, "že náš pobyt v tomhle světě brzy skončí."

"Ale já od tud nechci odejít," namítal první, "chci tady zůstat navždycky".

"Jinou možnost nemáme !" odsekl druhý chlapec. "A třeba budeme po porodu žít dál."

"Copak je něco takového možné?" divil se první. "Přijdeme tak o pupeční šňůru, a jak bychom bez ní mohli žít? A navíc už tohle lůno opustili jiní před námi a žádný z nich se nevrátil, aby nám řekl, že po porodu existuje život. Ne, porod znamená konec!"

  Pak propadl hlubokému zoufalství a pokračoval: "Když končí početí porodem, jaký smysl vůbec má náš život v lůně? Žádný. Možná neexistuje ani žádná matka, která nás živí."

"Ale ona přece existovat musí!" protestoval druhý chlapec. "Jak bychom se sem jinak dostali? A jak bychom mohli zůstat naživu?"

"Copak jsi naší matku někdy viděl?" namítal první. "Zřejmě žije jen v našich představách. Vymyslelji jsme si ji, abychom tak lépe dokázali pochopit svůj život."

  A tak byly poslední dny v matčině lůně naplněny mnoha otázkami a ohromným strachem. Ale pak se přiblížil okamžik porodu.

  Když dvojčata opustila svůj svět, otevřela oči a vykřikla předvapením. To, co viděla, přesahovalo jejich nejsmělejší sny !